Depresia. Odporúčania pre partnerov a príbuzných chorého

Až 20% obyvateľstva v priebehu svojho života ochorie na depresiu. Depresia, o ktorej tu hovoríme je utrpením, je chorobou. Psychiater ju rozpoznáva podľa charakteristických príznakov.

Depresia môže trvať dni, týždne, mesiace ojedinele i roky. Liečba a prevencia je možná hlavne pomocou liekov a psychoterapie. Depresia je vždy i vážnou výzvou pre okolie, pre blízkych. Náhle majú dočinenia akoby s iným človekom, než ho dosiaľ poznali. Cítia sa zneistení, nevedia ako reagovať, čo si počať. 

A práve pre príbuzných a partnerov ľudí trpiacich depresiou sú určené nasledovné odporúčania.

Nebagatelizovať, nevyvracať alebo nevyhovárať negatívne pocity, ktoré depresívny má (napr. sťažnosti na nepohodu, telesné ťažkosti, nespavosť). Vyhnúť sa planému utešovaniu alebo bežnému povzbudzovaniu. Nepoužívať ďalšie pokusy o rozveseľovanie, keď prvé pokusy nevedú k úspechu.

Momentálnu beznádej depresívneho prijímať ako známku, príznak depresívneho stavu, realisticky dávať nádej, že sa depresia raz skončí.

Neapelovať na vôľu. Nehovoriť, že sa depresívny musí „ pozviechať“, "premôcť“, že to dokáže, len keby chcel. Naopak, treba mu dať pocítiť, že to nie je jeho zlyhanie, že sa neprevinil, že jednoducho nie je vinný za svoj súčasný stav.

Neapelovať na cnosti ako je viera alebo zodpovednosť. 

Ťažko depresívneho treba zbaviť rozhodnutí, keď sú pre neho trýznivé. Pokojné, jasné, isté vedenie. vždy sami zorganizujte návštevu lekára a sprevádzajte ho/ju k lekárovi.

V žiadnom prípade nerobiť životne dôležité rozhodnutia počas depresívnej epizódy, napr. zmenu zamestnania, rozvod, otehotnenie atď.

Len relatívne odbremenenie v oblasti vzťahov a profesie (s výnimkou ťažkých depresií). Žiadne veľké zmeny v doterajších životných zvyklostiach. Pri výraznej depresii nechoďte na dovolenku, do kúpeľov.

Dať najavo citlivé pochopenie, keď má depresívny ťažkosti niečo robiť, podporiť ho ale v tom, aby vykonával vlastné a realisticky stanovené úlohy, na ktoré stačí. Upozorniť depresívneho na všetko, čo sa mu darí – bez triumfujúceho tónu.

Dbať na pravidelné, rytmické členenie denného režimu (vstávať, pracovať, jesť, ísť do postele), ktoré by sa malo dodržiavať aj vo sviatočných a voľných dňoch.

Podporiť depresívneho, aby ráno nezostával pravidelne ležať v posteli, aby sa večer neuťahoval predčasne do postele a aby sa cez deň úplne neizoloval.

Prejaviť pochopenie pre to, že sexuálne cítenie sa počas depresie znižuje alebo prechodne vyhasína.

Podporovať samostatnú telesnú hygienu.

Nenechať sa zastrašiť a obrať o odvahu, keď napr. cítite, že Váš depresívny partner/partnerka reaguje na všetko len negatívne a nič mu nie je dobré. Neuvoľňovať alebo dokonca neprerušovať vzťah, keď viazne slovné dorozumievanie.

Vyhýbať sa predstieraniu veselosti, prílišnej aktivity v spolužití s depresívnym partnerom/partnerkou.

Vyhýbať sa poznámkam, ktoré by mohli depresívneho/-nu zosmiešňovať, vzbudzovať pocity viny. Nerobiť výčitky, nenapomínať, nekritizovať. Myslieť na to, že je veľmi citlivý/-á a zraniteľný/-á a ľahko si môže vyvodiť záver, že za nič nestojí a nemá žiadnu hodnotu. Opatrne s iróniou, sarkazmom a tzv. nevinnými vtipmi. Zmysel pre humor v depresii často zaniká.

Nevenovať sa hĺbaniu nad udalosťami v minulosti. Počas ťažkej depresívnej fázy nepátrať po podnetoch a príčinách rozladenosti. Pokiaľ možno zostať v prítomnosti, pri aktuálnych pocitoch.

Ak dokáže depresívny plakať (čo mnohí depresívni nedokážu), je treba ho/ju povzbudiť, aby sa vyplakal/-a. Neposilňovať sklon, že sa má vždy ovládať.

Pri nie príliš ťažkých depresiách ev. podnecovať dýchanie (terapia dýchaním , plávanie, behanie na telo orientované terapie). Ev. špecifické masáže, napr. šije, celého tela, brucha.

Tvorivé sebavyjadrovanie (maľovanie, hudba, tanec) podporovať až potom a len vtedy, keď depresívny/-a sám o to žiada.

Liečba depresívneho môže prebiehať ambulantne (s čiastočnými alebo podstatnými úľavami od práce), prípadne v kombinácii s absolvovaním psychoterapeutického programu v dennom psychiatrickom stacionári alebo formou prechodnej hospitalizácie na psychiatrickom oddelení a naväzujúcim ambulantným doliečovaním.

Zdroj: www.psychoterapia-sk.sk

 

O lidech unavených životem…

Naše sousedka se loni vykašlala na svoje velmi lukrativní zaměstnání, pronajala třípokojový byt mladé rodině a přestěhovala se na chalupu. Nastálo.

Do důchodu jí zbývá nejmíň patnáct, dvacet let.

Nikdo kolem ji nechápal a všichni si ukazovali na čelo. Takové místo! Takový byt! A ona to vymění za vesnickou chalupu s výhledem na husí rybníček! Ta snad není normální! Kolik lidí by dalo kdeco za takovou práci, jakou měla ona!

Akorát že ona je dokonale šťastná.
Zbytek života hodlá strávit na dřevěné terásce, číst knížky, sázet u domu petržel a vařit dětem polívku.

Jasně, trochu přeháním.
Někam něco píše. Někde cosi přednáší. Něco málo někde dělá a dostává nějaké peníze. Jenže je to tak nevýznamné a snadné ve srovnání s tím, jak žila a tvrdě makala před tím, že to nemá ani cenu připomínat.
A takových lidí je každý rok víc a víc.

Samozřejmě, všichni se na všechno nevykašlou a neodjedou do nějakého zapadákova. Ale rozhodnou se zásadně změnit svůj život, to je fakt. Lékař se například stane fotografem na volné noze. A jeden účetní začal se žurnalistikou.
Proč každoročně přibývá lidí, kteří pracují takříkajíc jenom pro sebe? Samozřejmě, že v době internetu a moderních technologií se lidem nechce sedět uvázaní někde u stolu od 9 do 18. Ale má to i jiné důvody.
Lidé jsou unaveni životem.

Příliš naléhavě je nám sugerována úspěšnost. Úspěšnost. Dokážete to slovo přesně vyložit?
Od mateřské školky je člověk neuvěřitelně vytížen. Nekonečné povinnosti. Brzo vstávat. Krupicová kaše. Odpolední klid. Seď potichu. Kroužky. Sobota. Brzo vstávat. Angličtina a kreslení. Škola. Brzo vstávat. Vyučování. Domácí cvičení. Zkoušení. Maturita. Přijímačky. Vysoká. Brzo vstávat. Přednášky. Zápočty. Zkoušky. Státnice. Práce. Brzo vstávat. Porady. Prezentace. PowerPoint. Work Shop…

Vyspíš se v důchodu. Nejdřív si ho ale musíš zasloužit.
Klidně si třeba mlaťte hlavou do zdi. Ale buďte úspěšní. „Vysoce efektivní lidé“ – už jste o nich slyšeli? Neflákej se, nemaroď, makej a pak – si umři. To jsou oni! Sen každého team leadera. Nikdy nenastydne, nikdy se neunaví, nebere si dovolenou, nevodí děti do školky, nepotřebuje paragraf, pracuje přes čas i o víkendech. Chce totiž být vysoce efektivní a úspěšný. To se musí. Opravdu se to musí?

Celá dlouhá léta školní docházky a studií slyšíme: uč se, nebo se nikam nedostaneš. Uč se, nebo skončíš u lopaty. Uč se, nebo…
Běžný standard: patřičné vzdělání. Dobře se vdát/oženit. Prestižní zaměstnání. Byt, auto, chata. Několikrát do roka k moři. Na výročí svatby do Paříže. Děti na gymplu. Dvacatery kozačky, třicatery polobotky, lodičky nespočítáme. Třicet kabelek na sezónu. Všechno jako jiní. Ale je to opravdu to, co potřebujeme?

Kdosi kdesi rozhodl, že právě tohle je úspěšnost – a konec. Jste přesvědčeni, že právě tímhle se má měřit? A je taková úspěšnost vůbec nutná?
Úspěšnost. Ve skutečnosti jeden z největších klamů našeho života.
Všechno to není důležité.
Tuhle obyčejnou pravdu většinou pochopí až životem hluboce vysílení lidé, kteří teď na první místo kladou duševní klid. Možnost nikam se nehonit. Nikomu nemuset nic dokazovat. Žít, nikoli přežívat.

Existují lidé, kteří se hnali a hnali, pak padli a konečně pochopili, že už dál nemůžou. Tím spíš, když jde o lidi mladé generace, kteří už od dvaceti zastávali zodpovědná místa, na hrbu měli neúměrnou zátěž starostí a zodpovědnosti, ale životní zkušenosti žádné. Přesto všechno viděli, všechno umějí a víc nic už si teď nežádají kromě klidu. Je to takové rané stáří.
Najednou začnou vidět život v jiném světle. Nejčastěji právě na pozadí závažného přetížení a silného stresu. Jak se tak povalují v nemocnici, na mnohé přijdou.

Unavení lidé postupně mění všechno i sami sebe. Začínají se znovu učit, jak žít. Začínají všechny okolnosti přizpůsobovat sobě, svým zájmům, přáním a biologickým hodinám. Hodlají řídit svůj život a nedůvěřovat rozhodnutím těch, kdo je zaměstnávají. Čtou a malují, sami vaří a pečou. Chodí s dětmi do parku čutat s mičudou. A je jim jasné, že jedna nebo dvě kabelky úplně stačí.
Učí se žít tady a teď a vychutnat si každou chvilku.

Metař.
Tím mě od dětství strašili. Dneska se mi zdá, že není tak špatné ohánět se koštětem na čerstvém vzduchu.
V každém případě mi taková práce připadá přitažlivější než dřina v redakci stostránkového měsíčníku. Kdy člověk nemá čas se ani najíst a dát si hrnek kafe. Kdy si v deset večer vzpomeneš, že se ti vlastně po obědě chtělo na záchod. Kdy v jedenáct večer volá zadavatel reklamy, že potřebuje předělat celou stránku. A časopis má být v devět ráno v tiskárně… Potom se řítíš po tmavém schodišti, protože výtahy v budově už dávno nejezdí. Taxi si nevoláš a jdeš aspoň pár stanic pěšky, aby ses trochu vzpamatoval. A myslíš na to, že ráno musíš ještě dopsat ten článek a v osm být v redakci. Doma čeká hladové dítě a jeho nedopsaný domácí úkol. A půlhodiny po půlnoci volá autor a žádá o úpravy textu. Ráno to začíná všechno znovu. Půlhodiny před odevzdáním do tisku přichází šéfredaktor a nařídí: všechno to sakra předělejte! – A jak? – To mě nezajímá. O víkendu vycházíte.
Jsou lidé, kterým tohle všechno skutečně přináší uspokojení. Neustávající zběsilý rytmus je neunaví do konce života. A jsou přitom schopni vnímat život ve všech jeho projevech. Takže těm gratulujeme. Ale zdaleka ne všichni mohou být superúspěšní. Všichni nemůžou být na prestižních postech a řídit ty veleúspěšné supermany v superúspěšných společnostech. Někdo taky musí zametat spadané listí.
Lidé unavení takovým životem a ti, kteří se ustavičně štvou za úspěchem, si navzájem nikdy neporozumí. Každému, co jeho jest. Ale jestli cítíte, že dál už prostě nemůžete, nebojte se svůj život změnit. Život není třeba brát zas tak vážně. Na to je příliš krátký.

Zdroj: www.pronaladu.cz – Anna Petrová